Jen pouhých pár desítek kilometrů za rakouským městem Salzburg, v německé části Berchtesgadenských Alp, leží masiv Watzmannu, který díky svému nezaměnitelnému a ostrému tvaru představuje jedno z největších lákadel vysokohorské turistiky. Vždyť kdo by neznal legendární hřebenovou túru přes jeho tři hlavní vrcholy – Hocheck, Mittelspitze a Südspitze.

Naše cesta na Watzmann začala nedaleko obce Ramsau bei Berchtesgaden, konkrétně na placeném parkovišti Wimbachbrücke. První den jsme měli v plánu vystoupat na chatu Watzmannhaus (1 930 m), kde jsme si raději dopředu rezervovali ubytování, takže jsme mohli v klidu vyrazit až v odpoledních hodinách. Nevýhodou ale bylo, že i ve všední den bylo parkoviště téměř plné a najít volné místo byl docela oříšek. Značená cesta na chatu se nachází hned na konci parkoviště, a hned od začátku poměrně prudce stoupá, většinou ale po příjemném a upraveném chodníku. Dalším velkým plus je, že se na trase nacházejí dvě salaše – Stubenalm a Mitterkaseralm, které představují útočiště při špatném počasí, nebo jen příjemnou zastávku na občerstvení. I když rozcestník na parkovišti slibuje čtyřhodinovou cestu, 1300 výškových metrů na chatu se dá pohodovou chůzí zvládnout i za tři hodiny. Po příchodu jsme rovnou zasedli na večeři – bavorská sekaná (leberkäse) byla zkrátka povinnost. Během večeře jsme z okna pozorovali právě probíhající záchrannou akci, kdy z vrtulníku vyskákalo celkem sedm záchranářů s nosítky, kteří vyráželi směrem na první z vrcholů, Hocheck, tyčící se přímo nad chatou.

Druhý den ráno nás čekal již samotný přechod Watzmannu – jako první jsme museli vystoupat na zmíněný Hocheck (2 651 m), na jehož vrcholu se v případě nouze nachází bivakovací chata, jelikož je zde špatné počasí poměrně častá záležitost. Cesta na Hocheck je ale poměrně zdlouhavá (nám zabrala téměř tři hodiny) a neustále stoupá, tentokrát už suťovitým a kamenitým terénem. Po krátké pauze na vrcholku jsme již nasadili sedáky a pokračovali po značené cestě směrem na nejvyšší z vrcholů, Mittelspitze (2 713 m).

Na Mittelspitze už začíná být trasa mnohem záživnější, a objevují se první exponované úseky, které jsou na Watzmannu tak vyhlášené. Místy je úzký hřeben jištěný jen sporadicky, takže z některých pasáží jde i trochu strach a je nutná opatrnost. Rozhodně nic pro ty, co se bojí výšek. Asi za necelou hodinku už jsme seděli na nejvyšším vrcholu a dopřávali si pauzu na oběd s výhledy dolů do údolí. Teď už nás čekal jen nejnáročnější, asi dvouhodinový úsek na poslední z vrcholů, Südspitze (2 712 m).

Cesta na Südspitze je téměř totožná s trasou na Mittelspitze, objevuje se jen více exponovaných pasáží – některé jsou nejištěné a je na nich potřeba přejít úzký hřeben a neztratit rovnováhu, na některých, naštěstí již zajištěných, je dokonce možné se obkročmo posadit na hřebínek a dívat se pod sebe. Cesta na Südspitze neustále klesá a stoupá, takže už nám ke konci přišla poměrně vyčerpávající. A právě únava spojená s neopatrností je zde nejčastějším důvodem úrazu. Během sestupu jsme prakticky hned pod vrcholkem byli svědky další záchranné akce, kdy si pro pána, odřeného a celého od krve přiletěl vrtulník.

Nicméně, přechod samotného hřebene nebyl ani zdaleka tak vyčerpávající v porovnání s tím, jaký nás čekal sestup do údolí. Náš původní plán byl sejít rovnou k parkovišti Wimbachbrücke, což by znamenalo ještě dalších šest hodin chůze. Tento nápad jsme ale během sestupu hodně rychle přehodnotili. Po úmorných čtyřech hodinách, kdy jsme slézali přes kameny a klouzali suťovitým terénem, jsme se raději rozhodli nechat odpočinout kolena a přespat na chatě Wimbachgriesshütte, a k autu pokračovat další dvě a půl hodiny až následující den. Měli jsme štěstí, na chatě byly volné poslední tři postele, takže jsme si mohli v klidu užívat večer sezením před chatou, opět s leberkäse a radlerem. Další den ráno jsme vyrazili zpět do Wimbachbrücke, naštěstí už po rovince krásným údolím, které vede přímo pod hřebenem Watzmannu.

Přechod Watzmannu je kvůli jeho fyzické, ale hlavně i časové náročnosti ideální rozdělit do dvou až tří dní – cesta na chatu zabere tři až čtyři hodiny, samotný přechod hřebene asi šest hodin, sestup na další chatu čtyři hodiny a další dvě a půl hodiny zabere cesta až na parkoviště. Přesto pro nás byl Watzmann po mnoha stránkách opravdu nezapomenutelným zážitkem, který můžeme vřele doporučit každému zkušenějšímu horskému nadšenci. Díky této túře jsme si jen potvrdili fakt, jak moc dokáží být hory nebezpečné.

21 komentářů “Přechod masivu Watzmann, dominanty Berchtesgadenských Alp”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *