Předpověď na následující den opět nebyla úplně optimistická a prakticky celé odpoledne slibovala déšť. Na místo našeho dalšího noclehu, chatu Duisburger Hütte (2 572m), nás čekalo cca 5 hodin chůze, takže jsme raději vyrazili co nejdříve po snídani, abychom tentokrát stihli dojít ještě za sucha.

Hned na začátku cesty nás čekal přechod tří vrcholů – Riffelhöhe (2 694m), Neunerkogel (2 827m), a Herzog-Ernst Spitze (2 933m). Na tuhle pasáž jsem se z celé hřebenovky těšila nejvíc, a představovala si ty úžasně kýčovité fotky cestičky linoucí se přes uzoučký hřeben těchto tří vrcholů. Místo toho jsem se ale dočkala tak husté mlhy, že jsem viděla sotva pár metrů před sebe. I to ale zkrátka patří ke kouzlu hor – alespoň mají fotografie mnohem dramatičtější nádech.

Cesta přes vrcholky mi velice připomínala moji nedávnou túru ve slovenských Roháčích, o které jsem mimochodem prohlašovala, že bych ji rozhodně nikdy nechtěla jít za špatného počasí. Člověk by ale vždycky měl být připraven na tu horší variantu, a moje vroucné přání se mi tedy, jak jinak, „vyplnilo“ – exponované pasáže, ocelová lana a kramle, nebo lezení po kluzkých kamenech. No, možná jedině dobře, že vlastně ani nebylo pořádně vidět, kam až by se člověk v případě pádu proletěl :).

Za necelé tři hodiny jsme dorazili na poslední z trojice vrcholů. Z něj je možné ještě dalších sto výškových metrů pokračovat na Schareck (3 123m). Za normálních okolností by rozhodně byla škoda nepodívat se na jeho vrchol, ale znamenalo by to další dvě hodiny navíc. Počasí vypadalo všelijak – chvílemi po mlze ani památky, a za pár vteřin opět všude bílo. Nakonec jsme raději vsadili na jistotu a s trochu těžkým srdcem se rozhodli výstup na Schareck oželet.

Začali jsme tedy sestupovat do sedla Fraganter Scharte (2 754m). Mlha trochu ustoupila, takže jsme měli konečně alespoň nějaké výhledy na okolí. Naskytl se nám trošku smutný pohled na zbytečky ledovce pod vrcholem Scharecku, ale také krásný výhled na vodní nádrž Hochwurtenspeicher (2 417m).

Pokračovali jsme sestupem ze sedla až k nádrži, odkud nás čekala už jen poměrně pohodová cesta na chatu, na kterou jsme od sestupu ze sedla dorazili asi za hodinu a půl. Spokojení, že se nám opravdu podařilo dorazit za sucha, jsme na terase zasedli na oběd. Poté už jsme jen v pohodlí a teple chaty, během hraní deskových her, vyhlíželi z okna slibovaný déšť. Který nakonec skutečně přišel – ve večerních hodinách.

A malý přehled na závěr: druhý den jsme urazili 7 km, celkové převýšení bylo cca 1200 výškových metrů, a túra nám zabrala asi 5 hodin (čistý čas bez přestávek).