Mít děti automaticky neznamená vzdávat se turistiky ve vysokých horách. Samozřejmě, je ale potřeba udělat pár kompromisů, jako nehnat se do závratných výšek a více dbát na bezpečnost a náročnost terénu. Jednou z takových tras, které tyto požadavky splňují, a která zase není tak úplně fyzicky zadarmo, vede k jezeru Seealpsee (1 143m) ve švýcarském pohoří Alpstein, nacházejícím se v kantonu Appenzell Innerrhoden.

Cesta začíná na placeném parkovišti (5 CHF) ve Wasserauen, které leží za obcemi Weissbad a Schwende. Nachází se zde i spodní stanice lanovky na Ebenalp, kde se nachází i fotogenická chata Aescher Berggasthaus (1 454m) zasazená do skalní stěny. Dojít k ní je možné i od jezera (cca 500 výškových metrů), jen je potřeba si zjistit otevírací dobu. V době naší návštěvy na konci dubna byla chata ještě bohužel zavřená, takže jsme se k ní ani netrmáceli.

Od parkoviště nás čekalo necelých 300 výškových metrů po asfaltové silnici, která vede prakticky až k jezeru. Pravda, co se terénu týče cesta docela nudná, zato ale s nádhernými výhledy. Výhodou ale je, že lze k jezeru vyrazit i s terénním kočárem. My ale dáváme přednost dětské krosničce – člověk má více možností a není tak omezený terénem. Navíc si moc nedovedu představit tlačit před sebou kočár do strmého kopce – ačkoliv se to nezdá, v některých úsecích na trase je stoupání hodně nepříjemné.

Asi za necelou hodinku a půl pozvolné chůze jsme dorazili k jezeru – a naskytla se nám až téměř kýčovitá scenérie horského amfiteátru zrcadlícího se na jeho vodní ploše, a typické zelené louky s alpskou květenou. Asi nejikoničtějším z velikánů obklopujících jezero je Säntis (2 504m), na jehož vrcholu se nachází vysílač.

Jezero není nijak velké a dá se po pohodovém chodníčku obejít celé. Najdete tady kamenité pláže, dokonce grilovací plácky, a v letní sezóně je možné si i půjčit loďku. Procházku jsme zakončili na terase restaurace-hotelu Seealpsee, kde jsme si s úžasnými výhledy užívali radler a dobré jídlo.

Zpět na parkoviště jsme se rozhodli sestoupit naopak jinou cestou. Ta prochází osadou několika salaší, a je tak mnohem fotogeničtější a příjemnější „na pohled“. Terén už je ale spíše kamenitý, místy se schází i přírodní schodky. Nevýhodou ale je, že je tato trasa strmější než ta výstupová po asfaltové silnici, a místy vede podél hlubokého koryta potoka – tam člověk s krosničkou na zádech prostě nechce sklouznout, i když je na nejkritičtějších místech podél cesty natažené lehké zábradlí. S dobrou obuví a trochou opatrnosti ale nic náročného.

Celkově jsme během túry nastoupali necelých 300 výškových metrú, v sestupu samozřejmě stejně, a nachodili asi 8 kilometrů. S příjemnou zastávkou na oběd a pivo na terase restaurace rozhodně příjemná půldenní akce.