Nad mojí posedlostí Triglavem už každý musí jen mávnout rukou, proto už asi ani nikoho nepřekvapí, že po třech letních výstupech jsem zatoužila vyzkoušet si výstup i v náročnějších, zimních podmínkách. Ne, že bych ale tento výstup nějak dopředu plánovala – spíš byl dlouho schovaný v šuplíku na mém seznamu přání do budoucna. Tedy až do té doby, než přišly velikonoční svátky, a k tomu více než perfektní předpověď počasí pro celé Alpy – čtyři dny volna, ideální sněhové podmínky a obloha bez jediného mraku? Volba tedy byla více než jasná – jedeme na Triglav! 

První den volna jsme se tedy brzy sbalili a vyrazili z Brna. Plán byl takový, že se hned první den vyškrábeme na Triglavski Dom na Kredarici, kde jsme chtěli přespat. Oficiálně je ale mimo letní sezónu chata zavřená, ale ve skutečnosti bývá celoročně otevřená – hned vedle chaty se totiž nachází meteorologická stanice, takže ji místo chatařů obsluhují právě meteorologové. 

Asi v jednu hodinu odpoledne jsme dorazili do Slovinska a zamířili rovnou do Muzea slovinského horolezectví (Slovenski planinski muzej) v Mojstraně, které jsme měli po cestě, a kde jsme se informovali o aktuálních sněhových podmínkách. Jelikož vše vypadalo příznivě, pokračovali jsme směr údolí Krma a parkoviště Pri Lesi. Kolem druhé hodiny už jsme z parkoviště vyráželi vstříc asi 1500 výškovým metrům až na Kredarici. A brzy jsme zjistili, že to rozhodně žádný med nebude – letošní sněhová nadílka byla opravdu bohatá, takže jsme se velmi brzy začali bořit ve změklém sněhu. A prakticky jsme tímto stylem pokračovali až na chatu. Kdyby tak člověk nebyl líný tahat s sebou sněžnice. Trošku jsme tak záviděli skialpinistům, kterých jsme po cestě potkávali mraky. 

Na Dom na Kredarici se nám podařilo dorazit asi o půl osmé večer. Dali jsme si zasloužené pivko, pánové od počasí nám uvařili kroupovou polévku a my jsme hned potom zalehli. V pokojích se ale netopí, takže jsme strávili noc v péřovkách a zabalení do dvou kousajících dek. Druhý den ráno nám ale pánové udělali na snídani luxusní míchaná vajíčka a my jsme mohli vyrazit na vrchol Triglavu. Sníh naštěstí ještě nebyl od slunce moc změklý, takže se stoupalo poměrně dobře, a asi za hodinku už jsme se sami na vrcholku kochali výhledy.