„Díváme-li se na něj odkudkoli, pak nikde nenajdeme místo, odkud by se podařilo jinému horskému seskupení překonat nebo snížit jeho postavu a snížit dojem jeho mohutnosti a síly. Montaž rád a s úspěchem odsunuje do pozadí všechny vrcholy ve svém okolí a rád se předvádí se svou imponující výškou.“

Julius Kugy, Ze života horolezce

Jôf di Montasio, zvaný také Montaž, se díky své výšce 2 754 metrů pyšní titulem nejvyššího vrcholu italské části Julských Alp, a po Triglavu je i druhým nejvyšším vrcholem celého pohoří. Co ale oproti svému slovinskému bratrovi ztrácí na výšce, to dohání náročností výstupu – na vrchol Montaže není možné vystoupit jinak, než exponovaným a velmi strmým terénem, nebo po zajištěných cestách.

Aby nepůsobil jen „nepřátelským“ dojmem, velkým pozitivem je alespoň poměrně vysoko položené výstupové místo, díky čemuž není pro dosažení vrcholu potřeba překonávat závratné výškové metry, jako tomu naopak jinde v Julských Alpách bývá pravidlem. Kromě toho je okolí Montaže obklopeno rozlehlými horskými loukami, které jsou opravdovým rájem kozorožců – pokud v horách toužíte nějakého potkat, tady o ně budete zaručeně doslova zakopávat.

Poprvé jsem o výstupu na Montasio začala přemýšlet při čtení knihy Ze života horolezce od legendárního průkopníka horolezectví v Julských Alpách, Julia Kugyho. V knize o něm píše s takovým nadšením a obdivem, že jsem zatoužila se s tímto velikánem „osobně setkat“. Pro výstup jsme si zvolili jednu z těch jednodušších náročných cest – a to z jižní strany z oblasti Sella Nevea.

Ve stejnojmenné obci jsme z hlavní silnice (Via Friuli) odbočili na úzkou a velmi strmou vysokohorskou silničku, po které jsme pokračovali až na neplacené parkoviště pod chatou Giacomo di Brazzá (1 660m). Od chaty jsme se podle rozcestníku vydali směrem k vrcholu Cima di Terrarossa (2 420m), kde jsme měli v plánu se napojit na zajištěnou cestu Augusto ed Elenita Leva (C).

Od chaty směrem k Cima di Terrarossa již cesta začíná postupně nabírat na výšce – naštěstí ale nejde o žádné úmorné stoupání, takže si můžeme v klidu užívat nádherné výhledy na protější masiv Kaninu, a samozřejmě fotit všudy přítomné kozorožce.

Výhled na masiv Kaninu na hranici Itálie a Slovinska

Cesta od chaty Brazzá směrem k Cima di Terrarossa

Po cca 800 výškových metrech se cesta rozděluje – je možné pokračovat ještě asi 100 výškových až na vrchol Cima di Terrarossa, nebo odbočit na zajištěnou cestu Augusto ed Elenita Leva. Abychom měli dostatečnou časovou rezervu, nasadili jsme sedáky a pokračovali tedy rovnou na via ferratu. Ta není technicky nijak náročná a je dobře zajištěná, ovšem některé pasáže mohou být trochu nepříjemné. Asi první takové místo nás čekalo hned na začátku – po cca 300 metrech ferraty se nachází krátký lanový žebřík pro sestup do sedla Forca del Palone, který je ale místy neukotvený a při lezení dolů se kývá ze strany na stranu.

Ze sedla začíná ferrata opět stoupat, až na velmi strmý travnatý svah. Poté už ferrata prakticky jen traverzuje masiv Montaže, místy po velmi exponovaných skalních plotnách, které jsme si ale neskutečně užívali. Pokud ale člověk zrovna neholduje vzdušným a uzoučkým cestičkám, tuhle cestu bych raději nedoporučovala :).

Sedlo Forca del Palone

Výhledy ze sedla Forca del Palone

Traverz masivu Montaže

Ferrata se napojuje na klasickou pěší výstupovou cestu, po které je možné vystoupat posledních 300 výškových metrů na vrchol. Tím by se ale člověk ochudil o tu největší „třešničku na dortu“, kterou se Montaž pyšní – 60 metrů dlouhý ocelový žebřík Scala Pipan, jehož historie sahá až do období první světové války. K žebříku je potřeba vystoupat strmým suťovištěm, a poté krátkou ferratou. My jsme vyráželi na konci června, takže bylo suťoviště ještě pokryté sněhovými poli, na které nám ale postačily jen hůlky.

Žebřík je pevně ukotvený ve skále, a i když trochu vypadá, že už toho má dost za sebou, je opravdu pevný. Navíc je na skálu spíše „položený“, takže je lezení i příjemné. Od žebříku nám na vrchol zbývá už asi jen 150 výškových metrů, tentokrát už spíše nejištěného lezení po hřebeni. Místy by se ale jištění určitě hodilo – hřebínek je totiž dost exponovaný a úzký.

Z Montaže jsou nádherné výhledy na okolní vrcholy, jako například Monte Nabois, Jôf Fuart a dokonce i Triglav. Samozřejmě jsme si ale před sestupem prostě museli zazvonit na vrcholový zvon – zajímavá změna oproti klasickým vrcholovým křížům. K sestupu jsme zvolili stejnou trasu, zpět po hřebeni k žebříku Scala Pipan, u kterého jsme ale pokračovali dále po klasické pěší značené cestě až do sedla Forca verde. Nutno ale říct, že cesta je to opravdu výživná – vede totiž velmi strmým a exponovaným travnatým svahem. Jak bych řekla hovorově – jít tenhle úsek za deště, to fakt nechceš.

Pomalu a opatrně jsme tedy sestupovali, až jsme se napojili zpět na suťoviště pod žebříkem. Pokračovali jsme dále po značené cestě zpět do údolí, směrem k chatě Giacomo di Brazzá, a naposledy jsme si užívali poslední pohledy na travnaté louky s pasoucími se kozorožci.

Výstup na Montaž je rozhodně skvělým zážitkem, který bych ale určitě doporučila jen zkušenějším turistům. I když není potřeba překonat tolik výškových metrů, je nutné počítat s velkou časovou rezervou – nám výstup i sestup zabral asi 9 hodin. Podmínkou je také rozhodně stabilní a hezké počasí. Za mokra totiž může být hlavně sestup strmým travnatým svahem opravdu velmi nebezpečný.

Scala Pipan

Vrchol Montaže

Pohled na masiv Montaže

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *