Monte Civetta (3 220m), v překladu „sova“, je nejvyšším vrcholem dolomitského masivu Civetta, jehož stěny se majestátně tyčí nad obcí Alleghe, v provincii Belluno. Velikosti Civetty konkuruje snad jen nedaleké, sice o něco nižší, ale stejně majestátně působící Monte Pelmo (3 172m), na které jsme měli výhled prakticky po celou dobu výstupu. A s ním i tak trochu plán na příští návštěvu Dolomit :). Tento popis zní možná trochu přehnaně okázale, nicméně celý masiv skutečně působí jako mohutná skalní hradba, díky které ale mohla vzniknout jedna z nejznámějších a nejdelších zajištěných cest v Dolomitech – Ferrata degli Alleghesi (C). Kromě ní se na vrchol můžete vydat také po mnohem kratší ferratě Tissi (C), případně po tvz. via normale, kterou jsme naopak zvolili pro sestup, a která je navíc taktéž zajištěnou cestou obtížnosti C. Ve všech případech se tedy nutnosti ferratového vybavení pro výstup nevyhnete.

Na vrchol Civetty jsme vyráželi asi v 9 hodin ráno z bezplatného parkoviště u lanovky „delle Coste“ v obci Pecol. Celý výstup jsme měli naplánovaný jen na dva dny, během kterých nás čekalo velké převýšení – ideálně tedy vyrazit co nejdříve, případně si trasu klidně rozdělit na tři dny.

Od spodní stanice lanovky jsme se napojili na značenou stezku č. 556, kterou jsme se napojili na hlavní zpevněnou cestu vedoucí ke statku Casera Pioda (1 816m). Díky lanovkám zde čekejte větší koncentraci turistů a cyklistů – místo je totiž oblíbené i mezi milovníky horských trailů. Prakticky všichni pěší míří k Rifugio Coldai (2 135m) – především v době oběda, jako to zrovna vyšlo nám, je potřeba se obalit pevnými nervy. Chvílemi jsme šli dokonce i ve „štrůdlu“ – tedy v něčem, co v horách bytostně nesnášíme, a čemu jsme se vždy snažili vyhýbat.

Na chatu v sedle Coldai jsme dorazili asi o půl 12 – vaří ale až od 12 hodin, na což jsme ale neměli čas čekat. Spokojili jsme se tedy alespoň s obloženým chlebem, který vám na chatě prodají, a po krátké přestávce jsme pokračovali. Davy, které jsme po cestě úspěšně předbíhali, se postupně začínaly scházely před chatou, nebo mířily na nedaleké „insta“ jezero Lago di Coldai (cca 20 minut od chaty dle rozcestníku). Zpočátku mě trochu mrzelo, že jezero kvůli časové tísni nestíháme, ale pokaždé, když jsem se ohlédla a viděla, kolik k němu míří lidí, tak mě tento pocit zase rychle přešel. Kromě toho, jezero je krásně vidět i z výšky.

Rifugio Coldai

Od chaty jsme po „Sentiero Tivan“ pokračovali další hodinku a cca 250 výškových metrů až k nástupu pod zajištěnou cestu – tentokrát už sami, což nám naštěstí vydrželo po téměř celý zbytek cesty. S přibývajícími metry postupně ubývalo zeleně a terén se změnil na velká suťová pole, jak už tak v Dolomitech bývá zvykem. Odbočka k ferratě je potom dobře označená šipkou na kameni.

Samotná via ferrata není těžká, je hodnocena jako C. Jen je potřeba počítat s tím, že je hodně dlouhá a časově velmi náročná – až na samotný vrchol Civetty je to totiž ještě přes 900 výškových metrů, a téměř dva kilometry. Úvodní část ferraty je dobře zajištěná, v několika místech prochází místy i užšími „komíny“. Ke konci už lana ubývají a střídají se s chodeckými pasážemi, většinou suťovým terénem. Jakmile vystoupáte na skalnatý hřeben, čeká vás i několik nádherným traverzů a dle mě asi nejkrásnější část cesty s nejlepšími výhledy. Nám už později odpoledne postupně padala mlha, takže jsme si je ten den již tolik neužili – což jsme si ale vynahradili den následující.

Ferrata nejprve vystoupá pod vrchol Punta Civetta (2 920m), odkud poté střídavě jištěným a nejištěným terénem pokračuje na Punta Tissi (3 061m). Kousek pod vrcholem jsme ale narazili na odbočku, která není značená v mapy.com, a která obchází vrchol a rychlejší cestou (30 minut) pokračuje traverzem přímo na chatu Maria Vittoria Torrani (2 984m). Jelikož jsme na ní měli v plánu přespat a měli jsme docela časový skluz, rozhodli jsme se tedy rovnou využít tak trochu vymodlené zkratky.

Místo na přespání rozhodně doporučuji rezervovat dopředu, buď mailem nebo telefonicky na internetových stránkách, jelikož se nejedná o typ horské chaty, na které je člověk běžně zvyklý například v Rakousku nebo jinde v Dolomitech. Chatu obsluhuje samotný chatař s 11 letou dcerou, a má v podstatě jen dvě místnosti – jednu s 22 místy na spaní, jídelním prostorem a toaletou, druhou potom představuje kuchyně společně s „ložnicí“ chataře. Jakmile jsme se zde trochu rozkoukali, začala nás pohlcovat kouzelná atmosféra tohoto místa, a užívali jsme si večer v úzkém kruhu lidí – pozorováním okolních vrcholků v růžovém světle zapadajícího slunce se sklenkou vína v ruce, se špagetami bolognese přímo od chataře u tak úzkého stolu, že jsme do sebe při jídle skoro naráželi hlavami, a kdy jsme si mezi sebou podávali pekelně pálivý olivový olej a parmezán na strouhání. Skutečně nepopsatelná atmosféra, jakou člověk na velké horské chatě nikdy nezažije.

Rekapitulace prvního dne: ušli jsme celkem 12 kilometrů a nastoupali 1 845 výškových metrů, což nám časově vyšlo na 8,5 hodiny.

Pohled na Pelmo (3 172m), a za ním Antelao (3 264m)

Druhý den ráno jsme si za prvních slunečních paprsků užívali lehce mrazivou snídani na terase. Batohy jsme si poté nechali na chatě, a vyrazili na vrchol Civetty nalehko, jen s ferratovým setem. Těsně předtím než jsme vyrazili, jsme ještě měli možnost sledovat přilétající vrtulník, který, jak jsme zjistili, dopravil na chatu štáb, který natáčí dokumentární cyklus o dolomitských chatách. To jsme ještě netušili, že se z nás možná (doufáme ale, že ne) stanou mediální hvězdy. Pokud tedy čirou náhodou někde na internetu narazíte právě na díl pojednávající o chatě Torrani, tak ano – ti dva co tlačí banán v pozadí během rozhovoru s chatařem, jsme my.

Na Monte Civettu je to od chaty pouhých 230 výškových metrů, což nám zabralo asi 40 minut. I když na mapách najdete značku ferraty s obtížností C, jediný zajištěný úsek je krátká jednoduchá pasáž hned na začátku nad chatou, dále se již jedná o čistě chodecký terén kamenitým a suťovitým terénem. Z vrcholu jsme se rozhodli pokračovat po hřebení směrem na Punta Tissi, abychom dokončili úsek, který jsme předchozí den vynechali. A samozřejmě také, abychom si za tak jasného dne užili krásné výhledy.

Cesta po hřebeni je většinou nezajištěná, hodně exponovaná a neznačená – orientovali jsme se jen pomocí kamenných mužíků. Až sestupová trasa z vrcholu Tissi je opět zajištěná ocelovým lanem. U neznačené odbočky, která nám předchozí den zkrátila cestu, jsme pokračovali nám již známým traverzem zpět k chatě Torrani pro naše batohy.

Po krátké pauze na občerstvení na chatě (onen slavný banán), jsme se vydali na zdlouhavý a náročný sestup – necelé dva kilometry, a přes 800 výškových metrů suťovištěm a skalním terénem až do sedla Sas del Nin (2 181m). I když je trasa označená jako „Via normale“, opět se jedná o většinou zajištěnou cestu (C) obtížným skalním terénem. Na internetu jsem dokonce našla informaci, že v roce 2016 zde po pádu zemřel italský turista – vzhledem k velkému množství nejištěných úseků je skutečně kam padat.

Celá tato náročná „zábava“ ve formě lezení a klouzání suťovištěm nám po nekonečných necelých třech hodinách končí v sedle Sas del Nin. Ze sedla je již sestup za odměnu – cca 1,5 hodiny zpět do Pecolu mnohem příjemnějším a pozvolnějším terén, většinou lesem.

Rekapitulace druhého dne: ušli jsme celkem 9 kilometrů, nastoupali 520 výškových metrů a sestoupali příšerných 1 800, časově nám to zabralo necelých 7 hodin.

Pokud se někdy v budoucnu vydáte na Monte Civettu, rozhodně doporučuji vzhledem k časové i fyzické náročnosti výstup rozdělit minimálně do dvou dní, a samozřejmě ještě nezapomenout na ferratové vybavení s helmou. A teď už zbývá jen popřát příjemnou zábavu a hezké počasí 🙂