Počasí tentokrát vypadalo docela slibně, takže jsme hned brzy ráno vyráželi na plánovaný Ankogel. Nástup začíná prakticky jen několik set metrů za chatou. Cesta ale po celou dobu stoupá kamenitým a suťovitým terénem, takže rozhodně není vhodné vyrážet za vlhkého počasí.
S přibývajícími výškovými metry jsme se dostávali do čím dál větší mlhy, takže výhledy jsme měli nulové. Mlha nám navíc ztěžovala orientaci – viděli jsme jen pár metrů před sebe, a místy cesta vedla i přes sněhová pole. I tak se nám podařilo vystoupat nejprve na Kleiner Ankogel (3 096m), ze kterého je to na vrchol Ankogelu už jen cca 150 výškových metrů – místy ale po velmi uzoučkém hřebínku (možná dobře, že jsme neviděli dolů).
Vrcholový kříž Ankogelu jsme uviděli, až když jsme jej měli přímo před nosem. Kochat se výhledy nemělo moc význam, takže jsme udělali jen pár fotek a vyrazili stejnou cestou zase zpět. Sestoupit je ale možné i na opačnou stranu, přes ledovec Kleinelendkees. Tato varianta by pro nás byla z časových důvodů mnohem lepší volbou, než vracet se stejnou cestou, ale nakonec jsme ji museli zavrhnout, jelikož bychom se museli po celou hřebenovku táhnout s ledovcovým vybavením.
Začali jsme tedy sestupovat zpět k rozcestníku, u kterého jsme za chatou odbočovali na Ankogel, a pokračovali dále směrem do sedla Grosselendscharte (2 675m). A měli jsme štěstí – ušli jsme po sestupu sotva pár metrů, když začalo pršet. A déšť se nás držel skoro celý zbytek naší cesty k dalšímu cíli, chatě Osnabrücker Hütte (2 022m).
Když jsme skoro po dvou hodinách vystoupali do sedla, déšť konečně začal pomalu ustupovat, takže jsme konečně měli možnost koukat více kolem sebe. Ze sedla je nádherný výhled na velké, a neuvěřitelně modré jezero Plessnitzsee.
Cesta ze sedla potom sestupuje směrem k jezeru, a poté až dále do naprosto kouzelného údolí. Po celém dni chození jen kamenitým terénem jsme si najednou připadali jako v úplně jiném světě – zelené pastviny, údolí dokola obehnané vrcholky hor, a kouzelná říčka, která o několik metrů dále přechází v neuvěřitelně kýčovitý vodopád – navíc nám na tuto podívanou ještě vykouklo slunce, takže foťák pomalu nestíhal. I díky tomu se nám cesta na chatu poněkud protáhla :).
Asi po sto fotkách vodopádu z každého úhlu jsme konečně dorazili na Osnabrücker Hütte. Ze všech noclehů nás ale tato chata nadchla nejvíc svou atmosférou – zvenku je celá z kamene, uvnitř zase úplně celá ze dřeva. Navíc na ní skvěle vaří – po obří porci špeclí se sýrem jsem se sotva dokoulela ven na terasu na další kýčovitou fotografii – Hochalmspitze (3 360m), královna skupiny Ankogelu, vykoukla z mraků a ukázala se ve světle zapadajícího slunce.
Na druhý den nás čekal jen náročný sestup zpět do civilizace, do vesničky Kötschachtal.
Závěrečný přehled: pátý den jsme urazili 12 km, celkové převýšení bylo cca 2 400 výškových metrů, a túra nám zabrala asi 8 hodin.
