Piz Boé je nejvyšší horou, a zároveň jedinou třítisícovkou dolomitské skupiny Sella. A co více, je také jedním z nejsnadněji dostupných třítisícových vrcholů pohoří – především díky lanovce, která vás ze sedla Pordoi (2 239m) vyveze až do výšky 2 950 metrů na vrchol Sass Pordoi, k horské chatě Rifugio Maria. V kombinaci s nenáročným terénem a bez nutnosti jakéhokoliv horského vybavení je vrchol tolik populární i mezi nepříliš zdatnými turisty. Pokud si ale chcete naopak užít výstup bez davů a máte rádi výzvy, na vrchol Piz Boé také paradoxně vede i jedna z nejtěžších a nejtechničtějších via ferrat v Dolimitech – Cesare Piazzetta (D). Alespoň dle knižních a internetových průvodců. Za sebe ale můžu o Cesare Piazzetta přidat ještě další „nej“ – je to jedna z nejzajímavějších a nejzábavnějších zajištěných cest, které jsem kdy lezla.

Vylézt si tuto vyhlášenou ferratu jsem měla v plánu již nějakou tu dobu. Při prvním pokusu nám ale počasí zrovna nepřálo, a za hustého sněžení jsme došli alespoň k nástupu, abychom si ferratu alespoň prohlédli. Nyní, o dobrých pět let později, se konečně zadařilo – během rodinné dovolené v Dolomitech se mi podařilo zlanařit sestru jako parťáka, a navíc i udat dítě. Navíc i předpověď počasí byla naprosto ideální, takže nic nebránilo opětovnému pokusu.

Vyráželi jsme ze sedla Pordoi (2 239m), které se nachází mezi obcemi Arabba a Canazei. Parkovacích míst je zde sice relativně dost, ale ne neomezeně – určitě je lepší vyrazit brzy, místo je totiž dost frekventované. Případně je také možné zaparkovat na malém parkovišti přímo u německého hřbitova. Míst je zde ale bohužel jen pár, a navic je památka oblíbeným turistickým cílem – chytit místo je zde tedy spíše o štěstí.

A právě zde jsme zahájily náš výstup. Německý hřbitov byl postaven v roce 1959 a ve společném hrobě údajně schraňuje ostatky více než 400 německých a přes 8 000 rakousko-uherských vojáků padlých během dvou světových válek. Od památníku, ze kterého dýchá skutečně zvláštní a ponurá atmosféra, jsme podle rozcestníku začaly stoupat údolím Jöel na úpatí Piz Boé až k nástupu na ferratu. Čekalo nás cca 400 výškových metrů kamenitým, ale nepříliš náročným terénem, a asi hodina a půl chůze s nádhernými výhledy na protější masiv Marmolady s nejvyšším vrcholem Dolomit – Punta Penia (3 343m).

Za zmíněný čas jsem tedy opět stála pod nástupní červenočernou stěnou, a i přesto, že skutečně vypadala strašidelně, nemohla jsem se dočkat lezení. Hned ze začátku se ale jedná o náročnou záležitost – hodně zde totiž závisí na technice nohou. Ještě před začátkem lezení je vhodné si stěnu pečlivě prohlédnout a jednotlivé kroky si dopředu namyslet – skála je totiž hladká a tím pádem hodně uklouzaná, a lezení na tření tedy v některých místech úplně možné není. Dají se ale pro nohy pohodlně využívat i kotvení, někde také i miniaturní stupy – hodí se proto boty s tvrdou špičkou. Dvojice, kterou jsme na ferratě dohnaly měla dokonce i lezečky.

V úvodní části jsme se tedy snažily lézt rychle a efektivně, protože moc možností na odsednutí v kolmé stěně zrovna není. Po pár metrech ale ferrata přechází z obtížnosti D v traverz obtížnosti C/D, kde se již dá pohodlně odpočinout a vyklepat ruce. Následuje totiž další poměrně silové lezení, povětšinou sice C/D, ale místy docela převislé – například krátký žebřík. Jakmile ale dorazíte k úzkému komínu ve skále (C/D), a úspěšně se jím protáhnete, máte vyhráno – odtud je již ferrata spíše vyhlídkovou procházkou s nejtěžšími úseky obtížnosti B/C. Nicméně, zmíněný skalní komín je opravdu výzvou – ne ale silovou, jako spíše kreativní. Já jako žena s velikostí S jsem zde měla problém se protáhnout a bylo potřeba sundat i malý batoh – jak to zde vymýšlí muži je pro mne opravdu záhadnou.

Po komínové pasáži, ve které jsme se lezeckým kreacím té druhé upřímně zasmály, jsme se konečně mohly na chvíli zastavit a prohlédnout si i nádherné okolní výhledy. Zanedlouho po komínu následuje další zajímavý úsek – krátký lanový mostek (A), který není nijak obtížný, ale svým „stařičkým“ vzhledem nebudí zrovna důvěru v pevnost. Ale drží :). Od mostku následuje už jen jednoduché a odpočinkové lezení, nejčastěji úseky obtížnosti A. U malé skalní jeskyňky na samotném konci ferraty následuje poslední náročnější úsek – krátká stěna obtížnosti D a C/D, která je ale oproti úvodnímu D ferraty už jen procházka růžovým sadem.

Po tomto krátkém úseku už máte prakticky ferratu za sebou – odtud vás čeká už jen stoupání do kopce, sem tam s nějakým tím lanem na přidržení. Po vystoupání na suťovou plošinu už je to na vrchol Piz Boé jen posledních asi 150 výškových metrů, tedy prakticky co by kamenem dohodil. Na vrcholu nás čekala sladká zasloužené odměna ve formě skvělého sachru. A musím říct, že takhle dobrý jsem snad ještě nikdy nejedla!

Po tom, co jsme naznaly, že nemůžeme na terase chaty sedět donekonečna a opěvovat nejlepší sachr v životě, ale že je také potřeba se vrátit zpět do reality matky (především teda já), jsme se vydaly na sestup zpět do Passo Pordoi. A musím říct, že po náročném výstupu byl sestup, stejně jako čokoládový dortík, na který nikdy nezapomenu, také vlastně za odměnu. Žádné strmé úseky, při kterých by trpěly bolavé nohy, ani žádný náročný terén. Všude kolem jen měsíční krajina, takže si člověk tak trochu připadá jako na jiné planetě. V kombinaci s lanovkou by byl sestup jen takové mávnutí rukou. Poslední ale jezdí z vrcholu Sas de Pordoi v 17h, což jsme s jistotou věděly, že nestíháme, a vlastně jsme s ní ani nepočítaly. Podle rozcestníku nás čekaly ještě dlouhé 2 hodiny a 45 minut až do Passo Pordoi.

Asi za 45 minut jsme dorazily k chatě Rifugio Forcella Pordoi ve stejnojmenném sedle (2 848m). Nyní nás čekal náročnější úsek v podobě strmého suťoviště – to, které si lidé zkracují zmíněnou lanovkou. Tak, nadšením jsme zrovna nejásaly, ale zase se nejednalo o nic, co by člověka zvyklého pohybovat se v horském terénu překvapilo. A překvapivě cesta poměrně rychle ubíhala, a za hodinu už jsme stály na parkovišti u auta. Asi poprvé co se mi stalo, že bychom byly o tolik rychlejší, v tomhle případě dokonce o hodinu, než rozcestník, a to jsme nijak nespěchaly.

Pokud nejste zrovna fyzicky zdatní, nebo hledáte výlet pro větší děti, v kombinaci s lanovkou je výstup na Piz Boé opravdu nenáročným výletem. Pokud máte rádi výzvy a náročnější via ferraty, je Cesare Piazzetta skvělou volbou také pro vás. Jelikož zde ale nejsou žádné únikové trasy v případě, buďte si jistí hlavně svou fyzickou připraveností a dbejte na předpověď počasí – v případě bouřky opravdu není kam se schovat.

Celý okruh popsaný ve článku byl dlouhý necelých 9 kilometrů, nastoupaly jsme celkem 960 výškových metrů, a časově nám zabral asi 7 hodin. S časem čistě jen na samotnou ferratu počítejte zhruba 2-3 hodiny.

Památník vojáků padlých během svou světových válek

Vzadu masiv Marmolady

Úvodní obávaná pasáž ferraty

Jednoduchý, i když poněkud vratký lanový most

Úzký komín v úvodní části ferraty

Suťová plošina pod vrcholem Piz Boé

Masiv Marmolady

Chata Rifugio Forcella Pordoi

Sestup ze sedla Forcella Pordoi (2 848m)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *