Island až neslušně dlouhou dobu figuroval na mám seznamu cestovatelských přání. Však koho by taky nelákala země sopek, gejzírů, kráterů, ledovců, nádherné přírody, vodopádů – a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Ale znáte to – přijdou děti, a člověk začne své cestovatelské plány přehodnocovat, a nebo odsouvat na dobu „až budou děti vetší“.

Až do chvíle, kdy „hlava rodiny“ přišel s nečekanou, a zcela zásadní otázkou: „Musím jet pracovně na Island, pojedete se mnou?“ A ja naprosto bez přemýšlení odpověděla: „Proč se tak hloupě ptáš? No jasně, že ano. Kdy jedem?“ „Za 14 dní.“ A tak začaly hektické přípravy a plánování. A samozřejmě i obavy, aby si to naše skoro dvouleté dítko v tomto ročním období taky trochu užilo. Navíc jsme byli trochu limitování fixním ubytováním v Reykjavíku, takže jsme vždy museli počítat i s rozumným časem stráveným v autě.

Čistě na cestování jsme měli všehovšudy jen celé tři dny. Variant a plánů jsme si udělali hned několik, a upravovali je na místě podle počasí, které nás tedy potrápilo asi nejvíc – silný vítr, a hlavně rychlá a nevyzpytatelná proměnlivost. Jeden den jasno a mínus 12°C, druhý den 9°C a déšť. Takže člověk zde musí být připraven opravdu na vše. S čímž souvisí i doporučení číslo jedna pro cestování na Islandu – půjčit si auto s pohonem 4×4 a zimní výbavou je opravdu nutnost! Nebudu zde vypisovat, kolik chudáků se zapadnutým autem jsme během těch pár dní potkali. Ale na druhou stranu, silnice zde mají v zimě upravované velmi slušně.

A nyní už hurá na seznam navštívených míst:

Muzeum „Whales of Iceland“

Dle průvodců na internetu postačí na návštěvu hlavního města Islandu asi tak půl dne. Nám stačilo cca 10 minut. Jen co jsme se totiž vybatolili z auta na parkovišti u ikonického kostela Hallgrímskirkja, přihnala se taková sněhová bouře, že jsme raději zase naskákali zpět. Předtím jsem alespoň stihla cvaknout pár fotek. A jelikož dle radaru bouře nehodlala jen tak ustat, přesunuli jsme se do muzea Whales of Iceland, které se pyšní titulem největšího velrybího muzea v Evropě. Žádné vycpané velryby zde ale nečekejte – jedná se pouze o velmi povedené makety v životní velikosti. Najdete zde ale všechny druhy, které se v okolí Islandu vyskytují – od delfínů, běluhy, či narvala, až po plejtváky.

Kromě zmíněných modelů se zde nachází také promítací místnost a dětská prolízka ve tvaru kosatky, která u nás (myšleno u dítěte) teda zabodovala. Příjemným bonusem byla také kavárna přímo mezi velrybami – vychutnávat si kávičku a dortík za zvuků velryb….no, mají to dobře vymyšlené. Co už je trochu méně příjemné, ale stále ještě přijatelné, je cena vstupného – dospělý zaplatí 3 400 ISK (kolem 500kč), děti do 7 let jsou ale zdarma.

Pokud budu mluvit čistě jen za sebe, toto místo nebylo zrovna na seznamu míst, které chci na Islandu nutně vidět. Nicméně pro děti, zvlášť pokud jsou fanoušci mořského života (u nás se například spí s plyšovým narvalem), bude návštěva muzea jistě užasným zážitkem – my můžeme říct, že určitě bylo, jelikož nám dítě ještě několik následujících dní „pískalo“ jako velryba.

Poloostrov Snaefaelsness

O poloostrovu Snaefaelsness se říká, že je takovou miniaturou Islandu – najdete zde totiž prakticky vše, co je pro ostrov typické. A proto jsme také zamířili právě sem – i když to znamenalo téměř tři hodiny strávené v autě jen cestou tam.

Naše první zastávkou byla pláž Ytri Tunga, vzdálená asi 160 km od Reykjavíku. Zajímavostí je, že většina pláží poloostrova je černá – tato se naopak pyšní zlatým pískem. Jejím největším lákadlem jsou ale tuleni, kteří se zde objevují celoročně. V létě jich tu ale samozřejmě potkáte mnohem více. I když jsme ani nedoufali, že se nám je podaří vidět, měli jsme štěstí – několik se jich povalovalo nedaleko pláže.

Dále naše cesta pokračovala k dřevěnému kostelíku Búdirkirkja. Ten byl postaven v roce 1703, a díky své černé barvě skvěle zapadá do prostředí poloostrova, pro který je tato barva typická. Jeho umístění u pobřeží a malinký hřbitov jen podtrhovaly jeho tajemnou a mystickou atmosféru.

Necelých dvacet kilometrů od kostela Búdirkirkja nás čekala další zastávka na trase – rybářská vesnice Arnarstapi se svými ikonickými černými útesy, zajímavými skalními útvary nebo kamenným mostem. V létě je možné projít i asi 2,5 kilometrů dlouhou vyhlídkovou stezku z Arnarstapi do vedlejší vesnice Hellnar. Ne, že by cesta nešla projít i v zimě – ale vzhledem k nízkým teplotám a silnému větru na pobřeží jistě nepřinese onen kýžený zážitek. A pokud budete přemýšlet nad významem velké kamenné hroudy před vstupem na vyhlídku k útesům, jedná se o velkého trolla postaveného na počest ochranného patrona oblasti – Bárðura.

Po tom, co jsme dostatečně promrzli během prohlídky útesů, neodolali jsme, a zapadli do tepla jedné ze dvou otevřených restaurací na typické islandské jídlo – bamborovou kaši smíchanou s trhanou treskou, zeleninou a kořením.

A prakticky ve stejném duchu se nesla také naše následující zastávka – nádherné útesy Lóndrángar s vysokými vulkanickými věžemi. Jedna z věží měří úctyhodných 75 metrů, druhá potom 61 metrů. Pokud si po prohlídce útesů z vyhlídky popojedete autem ještě kousek dále, uvidíte tyto skalní útvary ještě z opačné strany – odtud působí ještě mohutněji. Stačí odbočit na úzkou silnici dle značky k majáku Malarrif, ke kterému si navíc můžete také udělat malou procházku.

Aby té depresivní černé barvy nebylo málo, měli jsme dále namířeno na prohlídku černé pláže Djúpalónssandur, vzdálené jen 10 minut jízdy autem od útesů Lóndrángar. Z hlavní silnice odbočíte na úzkou silnici číslo 572. Pokud ale nemáte půjčenou čtyřkolku, raději sem vůbec nejezděte, nebo se nejprve přesvědčte o její sjízdnosti – silnice se neustále klikatí nahoru a dolů a v době naší návštěvy nebyla úplně upravená.

Z parkoviště k pláží nejprve projdete nádhernou černou skalní bránou z vulkanických kamenů. Lávová kamenná pole jsou v okolí pláže prakticky všudypřítomná, jen pod sněhem bohužel úplně zaniknou. Potom se najednou ocitnete na rozlehlém prostranství pláže – samozřejmě s dalšími typickými skalními útvary v temně černé barvě. Nechoďte ale moc blízko – vlny jsou zde opravdu silné a nevyzpytatelné. Když budete pozorní, můžete zde nalézt také zrezivělé pozůstatky anglické lodi Eding, která zde ztroskotala v roce 1948.

K pláži Djúpalónssandur se navíc pojí i jedna zajímavost – údajně zde testovali sílu budoucích námořníků. Pokud nebyli schopni zvednout několik těžkých kamenů na pláži, nebyli tím pádem považování za připravené na silné vlny a těžký život na moři.

Co by to bylo za návštěvu Islandu, kdybychom si nevyšlápli také na nějaký ten kráter? Saxhóll se nachází jen necelých 15 minut jízdy od černé pláže Djúpalónssandur, a navíc je přístupný hned od silnice – takže by byl samozřejmě hřích kolem něj jen tak projet. Z parkoviště u kráteru pohodlně vystoupáte chodníčkem se schůdky až na jeho vrchol. Jen v zimě se pod sněhem tyto schůdky trochu ztratí – pozor tedy na případný led, to by potom byla parádní klouzačka. Za dobré viditelnosti je z kráteru krásně vidět oceán a pobřeží, v létě potom i okolní lávová pole.

Naší poslední zastávkou na poloostrově Snaefaelsness byla ikonická hora Kirkjufell (463m) nacházející se u vesnice Grundarsfjördur. Bohužel jsme na místo dorazili už téměř za tmy, takže jsme neměli možnost si toto nádherné místo užít v trochu zářivějších barvách. Fotogeničnost hory ještě podtrhují dva vodopády Kirkjufellsfoss, které jsou společně s horou Kirkjufell asi nejfotografovanějším místem poloostrova. V létě je možné na horu dokonce i vystoupat, nebo ji obejít dokola, v zimě je cesta ale bohužel uzavřená.

Po tom, co jsme se dostatečně pokochali tímto nádherným místem, jsme znavení zase naskákali do auta a psychicky se připravovali na dlouhou cestu zpět. Ta se samozřejmě neobešla bez několika náročných momentů – sněhových bouří, které přicházely v nečekaných vlnách, během kterých skutečně nebylo vidět na krok. Tím se nám cesta ještě o trochu protáhla – ale i to jsou věci, které k počasí na Islandu patří, a člověk s nimi musí počítat.

The Golden Circle

Pokud se kohokoliv z místních zeptáte, co určitě vidět na Islandu, stoprocentně bude jedna z jejich opovědí „The Golden Circle.“ Také proto zde potkáte větší koncentraci turistů – a to i v zimě. Vůbec netuším (a raději asi ani nechci vědět), jak tedy musí vypadat návštěvnost v hlavní letní sezóně. Tento okruh, jak název napovídá, zahrnuje několik přírodních zajímavostí, která jsou pro Island charakteristická – vodopád, kráter, gejzír a NP, ve kterém žili jedni z prvních obyvatel.

Právě Národní park Pingvellir (nebo také Thingvellir) byl naší první zastávkou. Ten je od hlavního města vzdálený jen cca 50 kilometrů. Národním parkem byl vyhlášen v roce 1930, a od roku 2004 je také zařazen na Seznamu světového dědictví UNESCO (zdroj: Guidetoiceland.is). Pro Islanďany je toto místo důležité především z historického hlediska – nejde jen o místo vzniku prvních osad v zemi, ale především se zde již v 10. století začal formovat tzv. Alþingi (Althing). Jedná se o instituci, která dala základ pro vznik jednoho z nejstarších parlamentů na světě, a který na Islandu funguje dodnes.

Kromě své historie je Pingvellir unikátní také z hlediska geologie – jedná se vlastně o tzv. riftové údolí. Velmi zjenodušeně řečeno, jedná se o příkopovou propadlinu ležící mezi dvěma tektonickými deskami – Severoamerickou a Eurasijskou. A jelikož jsou desky neustále v pohybu, jsou zde zaznamenávána pravidelná zemětřesení, často je ale člověk ani nepocítí. A i z toho důvodu se tato oblast stále považuje za vulkanicky činnou – i když dle zdrojů jsou sopky v této oblasti již 2000 let v klidu.

Naší další zastávkou okruhu byla geotermální oblast v údolí Haukadalur, vzdálená asi 55 kilometrů od Národního parku Pingvellir, která je vidět i cítit díky síře na hony daleko. Největším lákadlem je zde momentálně nejaktivnější islandský gejzír Strokkur, který vybuchuje pravidelně cca každých 10 minut, a to do výšky až 20 metrů. Právě proto je jednou z nejobliběnějších turistických atrakcí na Islandu, a to i v zimě mimo hlavní sezónu. Navíc se zde neplatí žádní vstupné. Kromě gejzíru se zde ale nacházejí i termální prameny o teplotě od 40 až do 100°C.

Pouhých 10 kilometrů od gejzíru Strokkur najdete další „nej“ okruhu – majestání vodopád Gullfoss, v překladu „Zlatý vodopád“. Leží na řece Hvítá a díky několika kaskádám je jedním z nejmohutnějších v zemi – v první kaskádě padá voda 11 metrů, ve druhé potom dokonce 22. Nevýhodou návštěvy v zimě je uzavírka cest, kterými se v letní sezóně běžně dostanete až na samý okraj vodopádu. Takhle si budete muset vystačit se dvěma přístupnými vyhlídkami.

Po návštěvě vodopádu náš čekala už jen poslední zastávka okruhu – kráter Kerid. Kráter je údajně starý asi 3000 let, na šířku má asi 170 metrů, a je hluboký asi 55 metrů. Jeho největším lákadlem je stejnojmenné jezírko naplněné převážně dešťovou, dále i podzemní vodou, které má vlivem působení minerálů v půdě v létě zářivě tyrkysovou barvu. V letní sezóně vůbec hraje barvami – kráter je díky vulkanickým kamenům zářivě červený, navíc v kombinaci se zeleným mechem, který je pro Island typický. V zimě se bohužel musíte spokojit pouze s odstíny bílé.

Ke kráteru se dostanete úplně jednoduše, jelikož leží prakticky u silnice. Je ale jediným místem na trase okruhu, kde zaplatíte vstupné – naštěstí jen symbolických asi 80 kč. Kráter si můžete po okružní stezce celý obejít, nebo sejít přímo ke zmíněnému jezírku na jeho dně.

Od kráteru už nás čekalo jen asi 70 kilometrů zpět do Reykjavíku. I přes větší koncentraci turistů na jednotlivých zastávkách nás okruh nadchnul (jednoznačně ale vedl gejzír), i když by některá místa působila mnohem fotogeničtěji v letní sezóně. Co se týče časové náročnosti, bohatě nám postačil celý den, a to i s rozumným návratem zpět.

Přístavní město Akranes

Den před odletem zpět jsme měli sice jiné plány, ale deštivé počasí se silným větrem nám vůbec nepřálo, takže jsme vzali za vděk alespoň krátkým výletem do přístavního města Akranes vzdáleného 50 km severně od Reykjavíku. Město samo o sobě není ničím zajímavé, jeho největším lákadlem je vrak lodi z roku 1955 a dva ikonické majáky. Vlastně i samotná cesta do Akranes stojí za to – silnice vede většinou podél pobřeží, kde se člověk musí zastavit hned na několik fotografických zastávek.

Prvním ze zmíněných atrakcí města je rezavějící vrak rybářské lodi Höfrungur, což v překladu znamená „delfín“. Bohužel vrak není „romanticky“ umístěn na pláži, ale v doku u pobřeží. Přesto ale z místa srší přímo tajemná, až duchařská atmosféra. Když tedy člověk pomine prostředí kde se loď nachází, rozhodně už jen kvůli té atmosféře stojí toto místo za návštěvu.

Největší dominantou města jsou ale dva majáky – větší z nich bývá otevřen i pro veřejnost, zatímco ten druhý z nich, menší, byl postaven již v roce 1918, a patří tak mezi nejstarší majáky na Islandu. Kvůli silnému větru a nepříjemnému dešti jsme se zde ale zdrželi jen chvíli – k prvnímu majáku se pohodlně dostanete asfaltovou cestou, ke druhému už je cesta dobrodružnější a musíte se k němu proskákat přes skalnaté (v dešti i bohužel dost kluzké) pobřeží.