„Nechceš se přidat na konci září na Alpspitze?“ Zeptal se mě jednoho dne kamarád, nyní kolega horský průvodce Honza. „No jasně, že jo, že se vůbec ptáš!“ Odpověděla jsem celá nadšená, že konečně vyrazím i na nějakou větší akci. Potom co moje prvotní nadšení lehce opadlo a já se vrátila zpět do reality mateřství, jsem se doma opatrně zeptala druhé polovičky, zdali je ochoten tři dny hlídat plod naší lásky. A jelikož nic nenamítal a prakticky mě na ty tři zářijové dny „vykopl“ z domu, mohla jsem se už jen těšit na babí léto strávené v Alpách. Navíc v místě, kam jsem se dlouhou dobu chtěla podívat.

Pohoří Wetterstein, kde leží zmíněná Alpspitze (2 628m), se nachází v německém Bavorsku, konkrétně v oblasti Garmisch-Partenkirchen. A stejně tak, jen co by kamenem z Alpspitze dohodil, zde najdete i nejvyšší horu Německa Zugspitze (2 962m) – obě hory jsou spolu spojeny legendární horolezeckou cestou Jubiläumsgrat.

S blížícím se termínem naplánovaného výstupu začínalo moje prvotní nadšení trochu uvadat – předpověď počasí totiž místo babího léta hlásila klasické zimní podmínky. „No co, tak si užiješ trochu sněhu už v září no,“ snažila jsem sama sebe opět naladit na pozitivní vlnu, a raději přibalila více teplého a rezervního oblečení (a dobře jsem udělala!).

Konečně nastal den odjezdu (nebudu zde popisovat dlouhou cestu po dálnici), a chvíli po poledni jsme stanuli na parkovišti u spodní stanice lanovky (Kreuzeckbahn), kterou jsme se za 19 euro vyvezli k chatě Kreuzeckhaus (1 652m), kde jsme měli v plánu dvě noci přespat. Po tom, co jsme se ubytovali, vyběhli jsme si ještě na nedaleký vrchol Kreuzjoch (1 719m) za výhledy na Alpspitze. Ty jsme prakticky neměli žádné, když nepočítám vrcholovou špičku, která sem tam vykoukla z hustých mraků.

Druhý den ráno se počasí navzdory předpovědi tvářilo více než optimisticky, a přivítala nás jasná obloha a sluneční paprsky. Od chaty jsme po brzké snídani vyrazili po široké zpevněné cestě ke stanici lanovky Hochalmbahn, u které se nachází i restaurace. Ta vás vyveze až pod vrchol Osterfelderkopf (2 060m), kde se nachází zajímavá vyhlídka AlpspiX ve stylu Five Fingers na Dachsteinu, a také restaurace Alpspitze. My jsme ale pokračovali dále a stoupali jsme až k rozcestníku, který nás navedl na zajištěnou cestu vedoucí na vrchol Bernardienkopf (2 143m). A zvolit si můžete hned ze dvou možností – super těžkou via ferratu Mauerläufersteig (D/E), nebo jednoduchou variantu Schöngänge (B), kterou jsme pro výstup zvolili my.

Od rozcestníku se k nástupu na ferratu dostanete za cca 10 minut, a na samotný vrchol Bernardienkopf potom za 45 minut až za hodinu, v závislosti na podmínkách. I když je cesta jednoduchá, jištění a minimálně helma jsou vzhledem k padajícímu kamení více než vhodné. Alespoň my jsme vzhledem ke sněhovým podmínkám jištění v některých úsecích ocenili. Zajištěná cesta končí v sedle kousek pod vrcholem, na který potom už pokračujete po úzké pěší cestě.

Z vrcholu Bernardienkopf jsme se vrátili zpět do sedla a pokračovali po „Nordwandsteig“, která vlatně traverzuje stěnu Alpspitze – místy se tedy jde po úzkých skalních římsách a cestičkách. Navíc kvůli sněhu byl hlavně nástup na stezku chvílemi hůře čitelný, protože cesta nebyla vyšlapaná. Nejzajímavější pasáží celé trasy mi potom přišel krátký tunel, který prochází skrze horu, takže určitě doporučuji vytáhnout čelovku.

Po projití tunelem už je to jen pouhých 200 metrů k nástupu na ferratu Alpspitze (B). Mezitím se nám jako naschvál počasí začínalo horšit – zvedal se vítr a přišlo i husté sněžení. I tak ale zatím přijatelné podmínky, které nás od výstupu neodradily. Ferrata je jednoduchá, nepříjemné můžou být jen dlouhé žebříky z kramlí na kolmé skále v úvodní části, které byly kvůli mokru trochu kluzké.

I přes sníh nám lezení příjemně ubíhalo. Jen pár metrů pod vrcholem ale začal foukat tak silný vítr, že bylo náročné se jen postavit, natož pokračovat v lezení. Úplně zmrzlýma rukama jsme tedy jen zamávali vrcholovému kříži, který byl skutečně nadosah, a mazali jsme zase zpátky. Tedy, mazali zase úplně ne, šli jsme poměrně pomalu a opatrně, navíc i cvakání karabin s necitlivými prsty zabralo hodně času. S ubývající výškou sice stoupala teplota, takže prsty pomalu přicházely k sobě (Auu), zároveň se ale sněžení proměnilo v silný déšť. Sice jsme tedy rozmrzli, ale naopak hned zase zmokli.

Jen co jsme slezli z ferraty, pospíchali jsme ke zmíněné restauraci Alpspitze, abychom se trochu zahřáli a osušili. K naší smůle ale brzy zavírali, takže jsme si až tak dlouho neposeděli, a už jsme zase vyráželi do deště. Naštěstí už ale nepršelo tolik – vlastně jsme byli tak mokří, že nám to bylo i tak jedno. Z Alpspitzbahn jsme sestupovali zpět k chatě Kreuzeckhaus – čekaly nás do vytouženého tepla tedy ještě tři kilometry, naštěstí ale po zpevněné široké cestě – stejné, kterou jsme ráno výstup zahájili.

Poslední den nás vzhledem k počasí a absenci dalšího suchého oblečení čekal pouze sestup zpět do údolí, ke spodní stanici lanovky Kreuzeckbahn. I tak ale dlouhých 6 kilometrů a 900 výškových metrů.

Počasí nám výstup sice trochu zkomplikovalo a na úplný vrchol jsme se bohužel nedostali, ale i to k horám zkrátka patří – důležité je hlavně nepodcenit vybavení a vědět, kdy se vrátit. Navíc mám o důvod víc se do této nádherné oblasti vrátit, tentokrát ale raději spíš v létě. Na závěr tedy pro představu opět malá statistika:

První den: procházka na Kreuzjoch – celkem 3 kilometry, 260 výškových metrů nahoru, a stejně tak dolů

Druhý den: výstup na Bernardienkopf a Alpspitze – něco málo přes 10 kilometrů, 1300 výškových nahoru, a stejně tak dolů

Třetí den: návrat zpět – 6 kilometrů a 900 výškových metrů v sestupu